Pravěk - Dějiny a evoluce člověka

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). Po tomto díle následuje Mezopotámie – Blízký východ ve starověku.

Pravěk (nebo také prehistorie) je nejdelší období dějin trvající do vynalezení písma. Z tohoto období tedy nejsou dochovány žádné písemné prameny a zdrojem poznání jsou archeologické nálezy s využitím technik datování (viz dále).

Pravěk – úvod do nejstarší kapitoly lidské historie

Základní pojmy pravěku

Pravěk označuje nejdelší období lidské historie – dobu před vznikem státních útvarů a písemných záznamů. V našich zeměpisných šířkách toto období končí až vznikem Velké Moravy, i když se o této hranici vedou stále odborné diskuze.

Prehistorie jako vědní obor zkoumá toto fascinující období lidských dějin, zaměřuje se na jeho společenské, kulturní i přírodní aspekty. Klíčovým pomocníkem při zkoumání pravěku je archeologie, která odkrývá hmotné prameny, jako jsou pohřebiště, pravěké nástroje, zbraně nebo šperky.

K určení stáří nálezů využíváme dvě hlavní metody datování:

Relativní datování: Srovnává časovou posloupnost nálezů a pomáhá určit, co je starší.
Absolutní datování: Přináší přesnější výsledky pomocí metod, jako je radiokarbonové datování. Tato metoda zkoumá podíl radioaktivního izotopu uhlíku (14C) v organických materiálech, například ve zbytcích dřeva nebo kostí. Poločas rozpadu tohoto izotopu činí 5730 let, což umožňuje určit stáří až desítky tisíc let zpět.

Pravěk a přírodní prostředí

Pleistocén (starší čtvrtohory, před 1,8 miliony – 10 000 lety)

Pleistocén je období, během kterého se na Zemi střídaly tzv. doby ledové (glaciály) a teplejší doby meziledové (interglaciály). Tyto změny klimatu zásadně ovlivnily podobu krajiny, životní podmínky i vývoj člověka. Glaciály byly charakterizovány pokrytím velké části severní polokoule pevninským ledovcem, který během největšího zalednění zasáhl i území dnešní České republiky.

V pleistocénu rozlišujeme několik významných dob ledových:

Donau
Gűnz
Mindel
Riss
Würm – Poslední doba ledová, která skončila přibližně před 10 000 lety.

Co je to doba ledová?

Doba ledová je období, kdy docházelo k výraznému poklesu teplot na Zemi, což vedlo ke vzniku rozsáhlých pevninských ledovců. Tyto ledovce pokrývaly nejen severní Evropu, Asii a Severní Ameriku, ale na vrcholu zalednění (glaciálu Würm) zasahovaly také do našich severních oblastí. Nejvzdálenější místo, kam se pevninský ledovec dostal na našem území, se nachází u Hranic na Moravě.

Krajina a život v pleistocénu

Na horách se v této době vytvořily malé horské ledovce. Většinu dnešního území České republiky však pokrývala tundra nebo chladná step. Tyto oblasti byly domovem mnoha druhů zvířat, která jsou dnes vyhynulá nebo se vyskytují pouze v arktických oblastech. Mezi typická pleistocénní zvířata patřili:

Mamuti
Jeskynní lvi
Jeskynní medvědi
Srstnatí nosorožci
Sobi
Koně

Holocén (mladší čtvrtohory, před 10 000 lety – současnost)

S koncem poslední doby ledové (glaciálu Würm) před 10 000 lety nastoupilo období holocénu, kdy došlo ke stabilizaci klimatu a ústupu ledovců. Tání ledu proměnilo krajinu – vznikaly úrodné nížiny, řeky a jezera. Holocén vytvořil příznivé podmínky pro rozvoj zemědělství a trvalé osídlení, což znamenalo zásadní přelom v životě Homo sapiens.

Vznik a vývoj člověka

Člověk, jak ho známe dnes, nevznikl náhle, ale dlouhodobým vývojem (evolucí) z živočišných předků. Tento fascinující proces, zahrnující miliony let, zkoumá vědní obor antropologie, který se zabývá nejen vznikem člověka, ale i jeho kulturním, sociálním a biologickým vývojem. Přestože máme k dispozici řadu fosilních nálezů a vědeckých studií, datace a vývojové „kmeny“ předchůdců člověka a rodu Homo jsou stále předmětem debat a výzkumů.

Evoluce podle Charlese Darwina

Jedním z klíčových průkopníků, kteří se zabývali teorií vývoje, byl Charles Darwin (Angličan, 1809–1882). Darwin je známý především díky svým dvěma stěžejním dílům:

„O vzniku druhů přirozeným výběrem“ (1859)
„O původu člověka“ (1871)

Darwin ve svých teoriích tvrdil, že lidé a dnešní lidoopi měli společné předky. Podle jeho evoluční teorie je hlavním hybatelem vývoje přírodní výběr – mechanismus, díky němuž přežívají a reprodukují se jen ty druhy, které se nejlépe přizpůsobí prostředí. Tato revoluční myšlenka narazila na silný odpor, zejména ze strany náboženských kruhů, které Darwina často zesměšňovaly a napadaly.

Darwin shromažďoval podklady pro svou teorii během své slavné cesty kolem světa na lodi Beagle (1831–1836). Zásadní poznatky získal během pobytu na Galapágách, kde pozoroval rozmanitost druhů, zejména pěnkav, a jejich přizpůsobení se prostředí.

Nedostatky Darwinovy teorie

I když Darwin vysvětlil princip přirozeného výběru, nedokázal uspokojivě objasnit, jak se vlastnosti získané tímto výběrem přenášejí na další generace. Tento zásadní problém vyřešil až Johann Gregor Mendel (1822–1884), zakladatel moderní genetiky. Mendel svými pokusy s hrachovými rostlinami prokázal, že vlastnosti se dědí podle určitých zákonitostí – dnes známých jako Mendelovy zákony dědičnosti.

Vývoj člověka

Evoluce člověka je dlouhý a složitý proces, během kterého se z našich živočišných předků vyvinuli jednotlivé druhy rodu Homo. Tento proces zahrnoval různé vývojové linie, z nichž některé vymřely, zatímco jiné vedly až k člověku dnešního typu. Zde je přehled hlavních zástupců této fascinující evoluční cesty:

Australopithecus („jižní opice“)

Období existence: Před 4–1,5 miliony lety.
Charakteristika: Australopithekové, jako například Australopithecus africanus, afarensis, robustus nebo boisei, jsou považováni za jeden z prvních druhů přechodu mezi primáty a lidmi. Přesto dnes nejsou vnímáni jako přímí předchůdci člověka.
Zajímavost: Měli vzpřímenou postavu, ale jejich mozek byl stále podobný lidoopům.

Homo habilis („člověk zručný“)

Období existence: Před 2,5 miliony lety.
Charakteristika: První druh rodu Homo, který vyráběl primitivní kamenné nástroje, jako jsou sekáče a úštěpy. Je znám tím, že chodil vzpřímeně a byl jedním z prvních sběračů a lovců.
Naleziště: Olduvajská rokle v Tanzanii (kráter Ngorongoro). Tento objev učinil Richard Leakey.
Zajímavost: Žil současně s australopitheky, což naznačuje, že evoluce člověka zahrnovala několik paralelních vývojových linií.

Homo erectus („člověk vzpřímený“)

Období existence: Před 2 miliony – 250 000 lety.
Charakteristika: První druh, který opustil Afriku a osídlil další kontinenty, jako Asii a Evropu. Byl to zkušený lovec a sběrač, který používal oheň, i když ho pravděpodobně neuměl sám rozdělat.
Významné naleziště:
- Čína (Peking)
- Indonésie (Jáva)
- Německo (Heidelberg)
- Česká republika (Přezletice u Prahy)
Zajímavost: Homo erectus zdokonalil opracování kamene a vyráběl pěstní klíny, což svědčí o pokročilejším myšlení. Mohl používat primitivní znakovou řeč.

Homo sapiens („člověk rozumný“)

Období existence: Před 350 000 – 200 000 lety.
Charakteristika: Tento druh zahrnoval mnoho poddruhů, jejichž zařazení je dodnes sporné. Mezi nejznámější patří Homo sapiens steinheimensis.

Homo sapiens neanderthalensis („neandrtálec“)

Období existence: Před 200 000 – 35 000 lety.
Charakteristika: Měl větší mozkovnu než Homo sapiens sapiens, dokázal abstraktně myslet a vykonával rituální pohřby, což naznačuje náboženské představy.
Zajímavost: Žil současně s Homo sapiens sapiens, ale postupně vymřel, pravděpodobně kvůli křížení, vyhubení nebo konkurenčnímu boji.
Významné naleziště: Neandertál u Düsseldorfu.

Homo sapiens sapiens („člověk dnešního typu“)

Období existence: Před 40 000 lety – současnost.
Charakteristika: Je znám také jako kromaňonec podle naleziště Crô-Magnon ve Francii. Homo sapiens sapiens byl vysoce přizpůsobivý a používal pokročilé nástroje, jako oštěpy, luky a šípy.
Zajímavost: Osídlil nové kontinenty, včetně Ameriky (asi před 40 000 lety, přes vyschlou Beringovu úžinu) a Austrálie (datace nejistá). Během tohoto období došlo také k rozčlenění na různé lidské rasy.

Proces hominizace

Hominizace označuje proces, během kterého se naši živočišní předkové postupně vyvíjeli ve skutečné lidi. Tento dlouhý evoluční proces zahrnoval řadu klíčových fyzických i mentálních změn, které vedly k tomu, že se lidé odlišili od ostatních primátů. Zde jsou hlavní znaky, které tento proces charakterizují:

Fyzické změny

Napřímení postavy

Jedním z klíčových momentů hominizace bylo napřímení postavy. To bylo umožněno zejména změnou stavby pánve, která se zkrátila a rozšířila, což zajistilo větší stabilitu při chůzi po dvou nohách (bipedální lokomoce).
Tento přechod z chůze po čtyřech na chůzi vzpřímenou vedl také ke změně zakřivení páteře, která se stala dvojitě esovitá, aby lépe rozkládala váhu těla.

Vývoj ruky a jemné motoriky

Stavba ruky se výrazně změnila – palec se dostal do opozice vůči ostatním prstům, což umožnilo precizní úchop. Tato adaptace byla zásadní pro výrobu a používání nástrojů.

Změny lebky

Mozková část lebky se postupně zvětšovala, což vedlo ke zvýšení mozkové kapacity a umožnilo komplexnější myšlení.
Zároveň se zmenšovala obličejová část lebky, což přispělo k jemnějším rysům obličeje.
Moderní člověk (Homo sapiens sapiens) má oproti neandrtálcům menší nadočnicové oblouky, výraznější čelo (které neustupuje dozadu) a výraznější bradu.

Dříve se uvádělo, že jen člověk uvědoměle vyráběl nástroje. Ale je možné, že je vyráběl už i Australopithecus.

Doba kamenná

Doba kamenná je nejstarším obdobím lidské historie, pojmenovaným podle hlavního materiálu, který lidé používali k výrobě nástrojů – kamene. Název pochází z řeckého slova lithos (kámen). Toto období je dále rozděleno na čtyři základní fáze, které se liší časovým rozmezím a technologickým pokrokem.

Období	Časové rozmezí
Paleolit (starší doba kamenná)	2,5 mil. – 10 000 let (8000 př.n.l.)
Mezolit (střední doba kamenná)	8000 – 5500 př.n.l.
Neolit (mladší doba kamenná)	5500 – 4000 př.n.l.
Eneolit (pozdní doba kamenná)	4000 – 2200 př.n.l.

Geografické odlišnosti datování

Časové údaje uvedené výše platí specificky pro území střední Evropy. Datování pravěku se však v různých částech světa značně liší:

Na Blízkém východě, kde byla kulturní a technologická úroveň pokročilejší, začala doba bronzová či železná výrazně dříve než v Evropě.
Naopak v některých částech světa, například na Nové Guineji, některé kmeny žijí dodnes na úrovni doby kamenné, a to bez znalosti moderních technologií.

Paleolit (2,5 mil. – 8000 př.n.l.)

Paleolit, známý také jako starší doba kamenná, je nejdelší období lidské historie, které začíná vznikem rodu Homo habilis a končí s příchodem holocénu, kdy skončila poslední doba ledová.

Homo sapiens sapiens a život v paleolitu

Asi před 40 000 lety se objevuje Homo sapiens sapiens (cromagnonec, člověk dnešního typu). Tento druh již ovládal plně artikulovanou řeč, což zásadně zlepšilo schopnost spolupráce ve skupině.

Lidé žili v tlupách, které zajišťovaly bezpečnost a spolupráci při lovu.
Lovili velká zvířata, jako byli mamuti, sobi nebo jeskynní lvi, a živili se také sběrem plodů, kořenů a dalších přírodních zdrojů.
Oheň: Schopnost rozdělat a udržovat oheň přinesla teplo, světlo a ochranu před predátory, a zároveň umožnila vaření potravy.

Vznik umění – nejznámější naleziště

Paleolit byl také obdobím, kdy se zrodilo první umění, což naznačuje, že lidé měli schopnost abstraktního myšlení a estetického cítění.

Venuše

Mezi nejznámější archeologické nálezy patří sošky žen, tzv. venuše, které zdůrazňují pohlavní znaky (prsa, boky) a symbolizují plodnost. Tyto sošky odrážejí důležitost kultu ženy–matky v pravěké společnosti.
Významné naleziště:
- Dolní Věstonice (jižní Morava) – známá Věstonická venuše, vytvořená lovci mamutů, je nejstarší keramickou soškou na světě.
- Willendorf (Rakousko) – nalezena Willendorfská venuše, která je jedním z nejvýznamnějších symbolů paleolitického umění.

Skalní kresby

Pravěké jeskyně sloužily jako galerie, kde lidé vytvářeli detailní kresby a malby lovných zvířat, jako jsou bizoni, jeleni nebo mamuti. Tyto kresby mohly mít rituální nebo symbolický význam.
Významné naleziště:
- Altamira (severní Španělsko) – známa svými barevnými malbami zvířat.
- Lascaux (jižní Francie) – obrovská galerie pravěkých maleb, která je považována za jedno z nejvýznamnějších míst paleolitického umění.

Vznik náboženství

Během paleolitu se objevily první náboženské představy, což dokládají nálezy rituálních pohřbů.

Rituální pohřby: Lidé pohřbívali své mrtvé spolu s milodary, jako jsou zbraně, ozdoby a keramika, což naznačuje víru v posmrtný život.
Tyto pohřební praktiky byly pravděpodobně spojeny s primitivními náboženskými představami, které mohli mít už i neandrtálci.

Shrnutí paleolitu

Paleolit byl obdobím prvních velkých objevů a kulturních milníků. Lidé si osvojili schopnosti, které jsou pro nás dnes samozřejmostí, jako je používání ohně, výroba nástrojů, vytváření uměleckých děl a víra v něco, co přesahuje jejich každodenní realitu.

Mezolit (8000 – 5500 př.n.l.)

Mezolit, známý jako střední doba kamenná, byl obdobím významných změn v životním stylu a způsobu obživy lidí. Toto období nastalo po ústupu posledního pevninského ledovce a s příchodem holocénu, kdy se klima stabilizovalo a stalo se teplejším.

Životní styl v mezolitu

Způsob obživy:

Lidé se stále živili sběrem a lovem, ale s úbytkem velkých zvířat, jako byli mamuti a srstnatí nosorožci, se zaměřili na menší zvěř, jako jsou zajíci, jeleni nebo ptáci. Současně se více spoléhalo na sběr rostlin, plodů, ořechů a rybolov, což naznačuje přizpůsobivost člověka měnícím se podmínkám.

První kroky k usedlému životu:

Mezolit představoval přechodné období mezi kočovným způsobem života paleolitu a usedlým životem neolitu. Lidé si začali stavět jednoduché přístřešky a vytvářet polostálé tábory v blízkosti vodních toků a jezer, což jim poskytovalo stabilní zdroj potravy.

Domestikace zvířat

Jedním z nejvýznamnějších pokroků mezolitu byla domestikace prvních zvířat.

Pes: Prvním domestikovaným zvířetem byl právě pes, který byl společníkem člověka při lovu a poskytoval ochranu. Tento proces domestikace začal už v pozdním paleolitu, ale v mezolitu se pes stal nedílnou součástí lidských tlup.
Domestikace jiných zvířat (např. koz a ovcí) se rozvíjela později, zejména s příchodem neolitu.

Regionální rozdíly v mezolitu

Mezolit nebyl univerzálním obdobím na všech kontinentech.

Blízký východ: V této oblasti nebyl mezolit prakticky zaznamenán, protože zde lidé rychle přešli rovnou do neolitu díky rychlému rozvoji zemědělství a domestikace.
Evropa: Ve střední Evropě, včetně našeho území, byl mezolit klíčovým přechodným obdobím, kdy se lidé adaptovali na nové přírodní podmínky po skončení doby ledové.

Neolit (5500 – 4000 př.n.l.)

Neolit, známý také jako mladší doba kamenná, představuje zásadní období lidských dějin. Právě v tomto období se lidé odvrátili od kořistnického způsobu obživy (lovu a sběru) a přešli k výrobnímu hospodářství, tedy k zemědělství a chovu zvířat. Tento proces je známý jako neolitická revoluce a měl zásadní vliv na vývoj lidské společnosti.

Začátek neolitu

Neolit začal na různých místech světa v různých obdobích:

Na Blízkém východě již kolem 9000–8000 př. n. l. Díky teplejšímu klimatu a úrodnější půdě zde vznikaly první usedlé zemědělské komunity.
Ve střední Evropě, včetně našeho území, se neolit datuje zhruba do období 5500–4000 př. n. l.

Hlavní změny v neolitu

Zemědělství – základní změna ve způsobu obživy

Usedlé zemědělství – Lidé začali pěstovat plodiny nutné k obživě, jako jsou obiloviny (pšenice, ječmen) a luštěniny (hrách, čočka). Kromě toho se začaly pěstovat i technické plodiny jako len a konopí, které byly využívány k výrobě oděvů. Usedlý způsob života umožnil zakládání vesnic a vznik prvních komunit.
Kočovné pastevectví – V méně úrodných oblastech, jako jsou stepi v Mongolsku nebo poušť Sahara, se lidé věnovali kočovnému pastevectví. Domestikace zvířat probíhala již od mezolitu, ale v neolitu se k psům přidala většina dnešních hospodářských zvířat, jako jsou ovce, kozy, prasata, skot, drůbež a dokonce koně.

Řemesla a nástroje

Neolit přinesl rozvoj nových technologií a řemesel, které byly důležité pro zemědělství i každodenní život:

Zemědělské nástroje: Lidé vyráběli nástroje, jako jsou srpy na sklizeň obilí a ruční kamenné mlýnky na mletí zrna.
Tkalcovství: Na primitivních tkalcovských stavech zpracovávali len, konopí a vlnu na oděvy.
Hrnčířství: Rozvoj hrnčířství přinesl výrobu keramických nádob na skladování potravin, vody a jiných surovin.

Kolonizace nových oblastí

Přechod na zemědělství znamenal růst populace, protože lidé již nebyli tolik závislí na dostupnosti přírodních zdrojů. To vedlo k expanzi do nových oblastí, kde se půda začala obdělávat.

Žďáření: Jedním z typických způsobů přípravy půdy bylo žďáření, tedy vypalování lesů, aby se získala úrodná půda. Tento postup však rychle vyčerpával půdu, což vedlo k tomu, že lidé po několika letech vesnici opustili, přesunuli se o kus dál a celý proces začali znovu.

Česká země v neolitu

Neolit na území České republiky byl klíčovým obdobím, kdy se lidé začali věnovat zemědělství, chovu zvířat a řemeslům. V tomto období vznikly první vesnice a organizace společnosti byla založena na rodových občinách, kde členové jedné komunity byli navzájem příbuzní.

Významná naleziště

Na území Česka se dochovala řada významných archeologických lokalit, které nám poskytují cenné informace o životě lidí v neolitu:

Bylany u Kutné Hory – Jedno z největších a nejlépe prozkoumaných nalezišť, kde byly objeveny pozůstatky dlouhých rodových domů a keramiky.
Mohelnice u Zábřehu na Moravě – Další významné naleziště s bohatými archeologickými nálezy, včetně zemědělských nástrojů a keramiky.

Rodová občina a život ve vesnicích

Lidé v neolitu žili v malých vesnicích, kde každá komunita tvořila jednu rodovou občinu.

Vesnice byla tvořena několika dlouhými domy, které sloužily jako obydlí i skladovací prostory.
Život byl úzce spjat s půdou – obyvatelé se věnovali pěstování obilovin a luštěnin, chovu hospodářských zvířat a sběru plodin.
Komunity byly soběstačné a sdílely veškeré zdroje.

Keramické kultury na území Česka

Podle zdobení keramických nádob rozlišujeme v neolitu na našem území dvě hlavní kultury:

Kultura s lineární keramikou
- Charakteristickým znakem této kultury je zdobení nádob rytými liniemi, které tvoří geometrické vzory.
- Tato kultura byla na našem území starší než kultura s vypíchanou keramikou a představuje jeden z prvních zemědělských společenství ve střední Evropě.
Kultura s vypíchanou keramikou
- Mladší kultura, která následovala po kultuře s lineární keramikou.
- Typickým znakem této kultury je zdobení nádob malými „důlky“ nebo vypíchanými vzory, které byly vytvářeny pomocí ostrých nástrojů.
- Tato kultura se rozšířila zejména ve střední Evropě a je spojována s dalšími pokroky v zemědělství a technologiích.

Význam neolitu na našem území

Zemědělství a technologie: Neolit přinesl na naše území zásadní změny, včetně rozvoje zemědělství, chovu zvířat a řemeslné výroby.
Společenský vývoj: Vznik rodových občin a první vesnice položil základy pro organizovanější společnost.
Kulturní vliv: Rozvoj keramiky jako uměleckého a praktického řemesla přispěl k utváření kulturní identity obyvatel.

Eneolit (4000–2200 př. n. l.)

Název eneolit (pozdní doba kamenná) se používá u nás. Na Blízkém východě a ve Středomoří se používá název chalkolit (doba měděná). Člověk už umí tavit měď, ale měděné nástroje jsou drahé a vzácné, takže kámen se stále používá více. Významný objev v Makotřasech u Kladna dokazuje, že slévání mědi bylo známé i na našem území, ačkoliv šlo o ojedinělý nález.

V zemědělství se začíná používat hák (oradlo), a byl vynalezen vůz. V Americe však kolo nebylo známo až do příchodu Kolumba. V tomto období se posiluje postavení muže v rodině i společnosti, což vedlo ke vzniku patriarchátu. Ve vesnicích už lidé nejsou navzájem příbuzní, ale tvoří sousedské občiny.

Česká země v eneolitu

V eneolitu se na našem území rozvíjely následující kultury:

Kultura s nálevkovitými poháry
Kultura se šňůrovou keramikou
Kultura se zvoncovitými poháry

Západní Evropa je známá svými megalitickými stavbami, které měly kultovní účely. Jejich počátky spadají právě do eneolitu. Příklady zahrnují Stonehenge v Anglii a Carnac ve Francii (aleje menhirů).

Doba bronzová (2200–750 př. n. l.)

Doba bronzová se dělí na starší (2200–1600 př. n. l.), střední (1600–1250 př. n. l.) a mladší (1250–750 př. n. l.). Bronz je slitina mědi a cínu. Zpočátku se používala pouze měď, ale přidáním cínu se získal tvrdší materiál, což zlepšilo jeho využití. Bronz byl používán zejména na výrobu zbraní a šperků, protože byl drahý a náročný na výrobu.

Obchod a hospodářství

V době bronzové se v Evropě rozvinul dálkový obchod, zejména se zbožím jako měď, cín, jantar (naleziště u Baltského moře), drahé kovy, sůl, kožešiny a dobytek.

Depoty (poklady): Nálezy cenných kovových předmětů, například zbraní nebo šperků.
Hřivny: Kovové tyčky ve tvaru podkovy, původně používané k přepravě mědi, později jako platidlo. Hřivny se používaly jako platidlo dlouho do středověku. Například svatý Václav zaplatil výkupné Jindřichu Ptáčníkovi právě hřivnami stříbra.

Sociální organizace

Společnost byla organizována do kmenů, v jejichž čele stál kmenový náčelník. Později se z kmenů a kmenových svazů začaly vytvářet národy. Kmenový náčelník sídlil na opevněném hradišti a měl ozbrojenou družinu. Doba bronzová byla charakteristická silnou sociální diferenciací, což dokládají bohatě vybavené hroby, které byly často vylupovány.

Česká země v době bronzové

Na území Čech se rozlišovaly následující kultury:

Únětická kultura: Název podle obce Únětice u Prahy. Tato kultura byla dominantní ve starší a střední době bronzové.
Mohylová kultura: Název podle způsobu pohřbívání, kdy byli mrtví ukládáni do mohyl. Tato kultura spadá do střední doby bronzové.
Kultura popelnicových polí: Název podle způsobu pohřbívání, kdy byli mrtví spalováni a jejich ostatky ukládány do keramických uren. Tato kultura je spojována s mladší dobou bronzovou a zahrnuje například knovízskou (Knovíz u Slaného), milavečskou (Milavče u Domažlic) a lužickou kulturu. Některé nálezy naznačují možný rituální kanibalismus.

Doba železná (750 př. n. l. – 0)

Doba železná je pojmenována podle používání železa jako hlavního materiálu pro výrobu nástrojů a zbraní. Železo mělo oproti bronzu několik výhod: bylo tvrdší a pevnější, a naleziště železa byla hojnější a rovnoměrněji rozmístěna po Evropě. Nevýhodou železa byla jeho vysoká teplota tání, což vyžadovalo pokročilejší technologie tavení. Železo bylo pravděpodobně poprvé vyrobeno kolem roku 1500 př. n. l. Chetity v Malé Asii.

Starší doba železná – halštatská (750–450 př. n. l.)

Halštatské období je pojmenováno podle naleziště Hallstatt v Rakousku. Hallstatt bylo bohaté město díky obchodu se solí a velkým solným dolům. Nálezy z Hallstattu zahrnují nejen kovové předměty, ale také dřevěné nářadí, kožešinové pytle, oděvy a mumifikovaná těla horníků zavalených v dolech.

Na území Čech byla nejvýznamnější kulturou starší doby železné kultura bylanská (Bylany u Kutné Hory).

Mladší doba železná – laténská (450 př. n. l. – 0)

Laténské období je pojmenováno podle naleziště La Tène ve Švýcarsku. Toto období je spojeno s Kelty, prvním historicky doloženým národem na našem území.

Keltové

Keltové, známí Římanům jako Galové, žili na území Čech, jižního Německa, Francie a Beneluxu. Byli bojovní a podnikali výboje po celé Evropě. Nakonec byli vytlačeni Germány a Římany na Britské ostrovy a do Bretaně. Dnes jsou potomky Keltů například Irové, Velšané a Bretonci.

Keltové u nás

Na našem území žil keltský kmen Bójů, podle nichž Čechy získaly svůj latinský název Bohemia. Keltové byli vynikající kováři a řemeslníci, vyráběli železné nástroje, rotační mlýnky a keramiku. Razili první mince na našem území (tzv. keltské duhovky) a rýžovali zlato v řece Otavě.

Keltové uctívali božstva v posvátných hájích a významnou roli měli druidové, jejich kněží. Stavěli velká opevněná hradiště, známá jako oppida, jako například Závist u Zbraslavi a Stradonice u Berouna.

Doba římská (0–400 n. l.)

Kolem roku 0 byli Keltové vytlačeni z Čech a Německa Germány. V Galii byli krátce předtím poraženi Caesarem a začleněni do Římské říše. Galové se postupně romanizovali a přijali římskou kulturu i jazyk.

Germáni

Germáni pocházeli ze severního Německa, Dánska a jižní Skandinávie. Postupně expandovali na jih a narazili na hranice Římské říše, které byly opevněny systémem limes Romanus (systém pohraničních valů, opevnění, strážních věží a vojenských táborů). V Čechách žili Markomani, zatímco na Moravě a Slovensku Kvádové. Nejvýznamnějším náčelníkem Markomanů byl Marobud, který vedl kmenový svaz proti Římanům.

Germáni v českých zemích

Na našem území se Germáni usadili následovně:

Čechy: Žil zde germánský kmen Markomanů, proti kterým vedl římský císař Marcus Aurelius známé markomanské války.
Morava a Slovensko: Oblasti obývali Kvádové, kteří byli úzce spojeni s Markomany.

V bojích proti Germánům vybudovali Římané mimo jiné dočasný vojenský tábor Mušov na jižní Moravě. Důkazy o římských aktivitách na Slovensku zahrnují například římský nápis na skále trenčínského hradu.

Marobud – vůdce Markomanů

Nejvýznamnější postavou mezi Germány na našem území byl Marobud, vůdce Markomanů. Byl vychován v Římě, ale později se postavil proti Římanům a vedl kmenový svaz, který nebyl ještě státem, ale dočasným spojením kmenů. Marobud je také první historicky doloženou osobou na našem území, kterou známe jménem. Tento model organizace kmenů připomínal pozdější Sámovu říši.

Společenská a politická organizace Germánů

Germáni byli organizováni do kmenových svazů, jako byli Alamani, Sasové, Frankové, Vandalové, Gótové, Langobardi a další.
V čele kmenů stáli původně volení náčelníci, označovaní v římských pramenech jako rex (král). Postupem času se tyto funkce stávaly dědičnými, čímž vznikla rodová šlechta.
Náčelníka obklopovala ozbrojená družina, která tvořila základ moci v rámci kmenové hierarchie.

Způsob života Germánů

Germáni byli především zemědělci a pastevci, ale byli také známí jako vynikající válečníci.
Žili v jednoduchých vesnicích a nevytvářeli opevněná oppida jako Keltové. Dokonce se neusazovali ani na opuštěných keltských hradištích.
V řemeslech byli méně zruční než Keltové – například nepoužívali hrnčířský kruh.

Náboženství Germánů

Germáni byli polyteisté a uctívali řadu bohů, z nichž nejvýznamnější byli:

Odin (Wodan): Nejvyšší bůh, spojovaný s válkou, moudrostí a poezií.
Thor (Donar): Bůh hromu a blesku, který byl uctíván jako ochránce bojovníků a rolníků.

Germáni vytvořili runové písmo o 24 znacích, které bylo využíváno především k magickým účelům. Pohanství se nejdéle udrželo ve Skandinávii, zatímco Germáni ve střední a západní Evropě postupně přijali křesťanství ještě za doby existence římské říše.

Stěhování národů

Rok 375 n. l. je považován za počátek období známého jako stěhování národů, které výrazně změnilo politickou i kulturní mapu Evropy. Toto období bylo zahájeno útoky kočovných Hunů, kteří nejprve narazili na říši Ostrogótů u Černého moře. Ostrogótská říše se pod jejich tlakem zhroutila, což vyvolalo řetězové přesuny germánských kmenů.

Pohyb germánských kmenů na našem území

Markomani a Kvádové, kteří obývali české a moravské území, byli nuceni pod tlakem Hunů opustit své domovy.
Na jejich místo přišly nové kmeny, jako byli Durynkové a Langobardi. Langobardi se na našem území zdrželi pouze krátce, než v roce 568 n. l. vpadli do Itálie, kde založili svou vlastní říši.

Konec stěhování národů

Období stěhování národů je v Evropě většinou datováno do 6. století, kdy se Slované usadili na našem území. V západní Evropě je za konec tohoto období často považován vpád Langobardů do Itálie v roce 568 n. l. Podle jiných historiků však stěhování národů pokračovalo až do příchodu Maďarů do střední Evropy kolem roku 900 n. l.

Pravlast Slovanů

Slované, kteří nahradili germánské kmeny na našem území, pocházeli z oblasti severně od Karpat, mezi řekami Vislou a Dněprem. Jejich příchod na české území zahájil novou kapitolu dějin střední Evropy.

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). Po tomto díle následuje Mezopotámie – Blízký východ ve starověku.