Evropa v letech 1066-1526 - Část II. - Anglie a Francie, Stoletá válka

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 17.díl – Evropa v letech 1066-1526 – Část I. – Křížové Výpravy, Mongolové. Po tomto díle následuje – Evropa v letech 1066-1526 – Část III. – Uhersko, Polsko, Osmanská říše.

Anglie před stoletou válkou (1066-1337)

Vilém I. Dobyvatel (1066-1087)

1066 – bitva u Hastingsu. Vilém I. Dobyvatel (1066-1087) dobyl Anglii. Založil v Anglii novou, normanskou dynastii (vládla 1066-1154). Vilém zabavil anglosaské šlechtě půdu a přidělil ji Normanům. Normané byli sice vikinského původu, avšak v této době už mluví francouzsky!

1086 – Domesday Book (Kniha posledního soudu). Tato kniha byla soupisem veškeré půdy v Anglii.

Domesday Book byla samozřejmě sepsána z daňových důvodů, aby král věděl, co může zdanit. Průzkum, učiněný v letech 1085-1086 pro účely sepsání této knihy, byl podobný dnešnímu sčítání lidu. Domesday Book je tedy seznamem panství a obcí s počty domů a hospodářství, včetně jejich ocenění.

Vilém I. Dobyvatel (anglicky William the Conqueror, francouzsky Vilém = Guillaume) se narodil asi roku 1028 jako nemanželský syn normandského vévody. Přesto se již v sedmi letech stal po smrti svého otce normandským vévodou, kterým byl v letech 1035-1087. V letech 1066-1087 byl zároveň anglickým králem. Zemřel v roce 1087 na výpravě do Francie. Po jeho smrti se anglickým králem stal jeho syn Vilém II. (1087-1100).

Normandie zůstala majetkem anglických králů až do roku 1204. Nebyla to ovšem přímá součást jejich panství, formálně se totiž jednalo o francouzské léno (a to už od roku 912, kdy Normandii udělil v léno Normanovi Rollovi západofranský král Karel Prosťáček). Anglie a Normandie byly vůči sobě de facto v postavení personální unie, i když ne vždy byla anglickým králem a normandským vévodou současně tatáž osoba. V roce 1204 pak Normandii zabral pro Francii (tj. připojil ji přímo k Francii jako přímou součást Francouzského království) Filip II. August. Za stoleté války, v letech 1415-1450, obsadila Normandii dočasně znovu Anglie. Po porážce ve stoleté válce zbyly Anglii z Normandie pouze Normanské ostrovy (drží je dodnes).

Jindřich II. Plantagenet (1154-1189)

Jindřich (anglicky Henry) II. založil v Anglii novou dynastii Plantagenetů (1154-1399).

Předposledním panovníkem normanské dynastie byl Jindřich I. (1100-1135). Ten neměl syny, jen jedinou dceru Matyldu. Ta si vzala za manžela hraběte z Anjou a spolu měly syna Jindřicha II. (ten byl tedy vnukem Jindřicha I.). Anglickým králem (posledním z normanské dynastie) se nejdříve stal Jindřichův synovec Štěpán (z Blois, 1135-1154). Po jeho smrti nastoupil na trůn Jindřich II. Plantagenet.

Po svém francouzském otci, hraběti z Anjou, zdědil Jindřich i hrabství Anjou (severozápadní Francie, na jih od Normandie). Jindřich II. si rovněž vzal (roku 1152) za manželku Eleonoru Akvitánskou, dědičku Akvitánie.

Při svém nástupu na trůn tak anglický král Jindřich II. Plantagenet držel i celou západní polovinu Francie – Normandii, Anjou a Akvitánii → smrtelné nebezpečí pro Francii!

Eleonora Akvitánská, dědička Akvitánie, si původně vzala za manžela francouzského krále Ludvíka VII. (1137-1180). S tím se ovšem roku 1152 rozvedla a hned za dva měsíce (!) si vzala Jindřicha II. Plantageneta, čímž vlastně převedla Akvitánii z držení Francie do vlastnictví Anglie.

Jindřichova území jsou značena červeně, území ovládaná francouzským králem zeleně, hrabství Toulouské (které v té době neměl francouzský král pod kontrolou) fialově.

Jindřich II. také v Anglii výrazně rozšířil moc panovníka na úkor katolické církve. Canterburský arcibiskup Tomáš (Thomas) Becket proti tomu vystoupil, král ho proto nechal zavraždit. Tomáš Becket byl nakonec prohlášen za svatého.

1164 – Jindřich II. vydal tzv. Clarendonské konstituce (úmluvy), které výrazně rozšířily moc panovníka na úkor církve. Tomáš Becket proti tomu vystoupil, musel však před královým hněvem roku 1164 uprchnout do Francie. V roce 1170 se vrátil do Anglie, jelikož Jindřich II. prohlásil, že mu odpustí, místo toho ho však nechal zavraždit svými ozbrojenci přímo v katedrále v Canterbury. Svatořečen byl papežem už v roce 1174, 4 roky po své smrti.

Richard I. Lví Srdce (1189-1199)

Anglicky Richard I the Lionheart. Syn Jindřicha II. Účastnil se třetí křížové výpravy (1189-1192). Zatímco byl ve Svaté zemi, francouzský král Filip II. August (1180-1223), který se vrátil z 3.KV dříve, začal obsazovat jeho území ve Francii.

Richard uzavřel se sultánem Saladinem příměří a vrátil se do Anglie.

Cestou byl ovšem v Německu zajat (rakouským vévodou Leopoldem V., ten ho vydal římskému císaři Jindřichu VI.), propuštěn byl až v roce 1194 po zaplacení výkupného. Zbytek života strávil bojem proti Francii, během těchto bojů zemřel.

Richard Lví Srdce byl ve středověku považován za ideál středověkého válečníka, ve skutečnosti však jeho „vláda“ (doma se skoro nevyskytoval) Anglii spíše uškodila.

Do doby Richardovy nepřítomnosti v Anglii spadá legenda o zbojníkovi Robinovi Hoodovi, který bohatým bral a chudým dával, a který prý žil v lese Sherwoodu nedaleko Nottinghamu. Ve skutečnosti jeho osoba není historicky doložena a příběh byl do doby Richardovy zasazen dodatečně, až v 16. století.

Jan Bezzemek (1199-1216)

Anglicky John Lackland. Mladší bratr Richarda. Během Richardovy nepřítomnosti proti němu neustále intrikoval. Jako panovník byl slabý a většinu jeho držav ve Francii mu zabral francouzský král Filip II. August (bitva u Bouvines – viz Francie).

Přídomek Bezzemek dostal proto, že jako nejmladší syn Jindřicha II. nedostal do své správy žádné významné panství. Vrcholem jeho slabosti byl akt z roku 1213, kdy přijal Anglii jako léno od římského papeže Inocence III.

Slabosti krále Jana využila i šlechta a vymohla si na něm vydání velevýznamného dokumentu →

1215 – Magna charta libertatum (Velká listina svobod). Byla to dohoda krále Jana se šlechtou. Král se v ní zavázal, že:

Nebude vypisovat daně bez souhlasu šlechty. Zástupci šlechty a Londýna zasedali v radě, která se stala základem pozdějšího parlamentu. Jen tato rada mohla povolovat daně.
Žádný svobodný člověk nesmí být uvězněn bez soudního rozsudku.

Původní text Magny charty byl v latině.Nástupcem Jana Bezzemka se stal jeho syn Jindřich III. Plantagenet (1216-1272).

Králem se stal již v dětském věku, v době nástupu na trůn mu bylo 9 let. Samostatně vládnul až od roku 1227, tedy od svých 20 let. Za něj vzniká v Anglii parlament (viz níže).

1265 – vznik parlamentu. Zasedal v Londýně. Skládal se z baronů (vyšší šlechta), rytířů (nižší šlechta) a měšťanů. Parlament byl zpočátku jednokomorový, roku 1340 však došlo k rozdělení na dvě sněmovny – Horní a Dolní.

1284 – definitivní připojení Walesu k Anglii. Od té doby má korunní princ (nejstarší syn a následník) titul „princ waleský“.

Wales připojil anglický král Eduard I. (1272-1307), zvaný Dlouhán (Edward Longshanks), též známý jako „Kladivo na Skoty“ (Hammer of the Scots), syn Jindřicha III. Wales byl poté korunní zemí, jako takový byl vždy přidělen jako léno nejstaršímu synovi (princ waleský). Administrativně byl Wales zcela sloučen s Anglií až roku 1536, kdy pozbyl zbytků své autonomie.

Eduard I. se také pokusil ovládnout Skotsko, což se mu ovšem úplně nepodařilo. Povstání Skotů proti Eduardovi vedl William Wallace (viz film „Statečné srdce“), který byl ovšem nakonec zajat a roku 1305 popraven. Po smrti Eduarda I. se ale Skotsko úplně osamostatnilo. Emancipaci Skotska dokončil Robert Bruce, který porazil roku 1314 vojsko anglického krále Eduarda II. (syn Eduarda I., 1307-1327) v bitvě u Bannockburnu. Skotsko bylo znovu spojeno s Anglií až v roce 1603, po smrti Alžběty I. (personální unie), od roku 1707 pak došlo ke vzniku Velké Británie (sloučení parlamentů Skotska a Anglie).

Francie před stoletou válkou (1066-1337)

Francie je po roce 1066 ohrožena následníky Viléma Dobyvatele, kteří ovládají Anglii i Normandii. A bude hůř →

Ludvík VII. (1137-1180)

Po rozvodu s Eleonorou Akvitánskou přichází Ludvík o Akvitánii, kterou Eleonora naopak přinesla věnem svému druhému manželovi, anglickému králi Jindřichu II. Plantagenetovi. Ludvík VII. poté proti Jindřichovi II. bojoval, avšak neúspěšně.

Francouzský král v této době kontroluje jen asi třetinu Francie (viz mapka výše). Kolem roku 1200 se ale karta obrací ve prospěch Francie →

Filip II. August (1180-1223)

Konflikt s Anglií

Filip II. se zúčastnil třetí křížové výpravy. Z té se ale vrátil předčasně, aby se zmocnil anglických držav, zatímco anglický král Richard Lví Srdce bojuje ve Svaté zemi. Již za Richarda začíná Filip II. zabírat anglické državy ve Francii a pokračuje v tom i za slabého anglického krále Jana Bezzemka.

V roce 1202 dokonce Filip II. zbavil Jana formálně všech jeho francouzských lén.

1214 – bitva u Bouvines (čti buvén, jihovýchodně od města Lille). Filip II. x Jan Bezzemek + Ota IV. (Welf) + flanderské oddíly. Filip II. zvítězil a připojil k Francii všechny bývalé anglické državy na sever od Loiry. Angličanům zbyla jen Akvitánie (jako francouzské léno).

Bitva zároveň rozhodujícím způsobem posílila postavení Fridricha II. Štaufského v Říši. Fridrich II. totiž podporoval Filipa II., na rozdíl od Oty IV. Welfského, který bojoval na straně Jana Bezzemka.

Válka proti Albigenským (1209-1229)

V roce 1209 zahájil Filip II. fanatické křižácké tažení proti kacířské sektě Albigenských na jihu Francie. Název dostala tato sekta podle města Albi. Jiný název této sekty je kataři („kataři“ = čistí, z tohoto slova vzniklo české slovo kacíř). Albigenští hlásali chudobu a askezi, neuznávali katolickou církev ani její dogmata a vytvořili vlastní církevní organizaci. Válka nakonec trvala 20 let. Měla náboženský i politický charakter. Nad Albigenskými totiž držel ochrannou ruku hrabě z Toulouse a Toulouské hrabství bylo do té doby de facto nezávislé na francouzském králi (viz mapka výše).

Křížová výprava proti Albigenským byla vyhlášena papežem (formálně je vyhlásil papež Inocenc III. v roce 1208) a měla charakter vyhlazovací války. Celé oblasti byly vylidněny a zdejší provensálská kultura byla zničena.

Ludvík IX. Svatý (1226-1270)

V roce 1226, kdy nastoupil na trůn, mu bylo 12 let a zpočátku za něj vládla jeho matka Blanka Kastilská. Ta také dokončila roku 1229 válku proti Albigenským. Moc Albigenských byla zlomena. Zbytky kacířů byly i nadále pronásledovány inkvizicí.

Území Albigenských bylo připojeno k Francii. V roce 1271 pak došlo (jako důsledek válek proti Albigenským) i k připojení hrabství Toulouského přímo k Francii.

Samostatně vládnul Ludvík IX. až od roku 1234. Účastnil se dvou křížových výprav. Během 7.KV zemřel v Tunisu na následky epidemie (mor, úplavice?). Již roku 1298 byl katolickou církví svatořečen.

Za vlády Ludvíka IX. byla založena pařížská Sorbonna, nejslavnější francouzská univerzita.

Sorbonnu založil roku 1253 králův kaplan a zpovědník Robert de Sorbon, odtud tedy její název.

Filip IV. Sličný (1285-1314)

Silný, mimořádně bezohledný panovník. Moc šlechty ve Francii omezil tím, že do generálních stavů povolal i zástupce měst. Připojil k Francii další území, mj. hrabství Champagne (sňatkem) a Lyon (ten byl předtím součástí Říše!).

Ne vždy se mu ovšem dařilo. Snažil se obsadit i bohaté Flandry (dnešní Belgie), avšak roku 1302 tu utrpěl porážku u Courtrai (francouzsky Courtrai, vlámsky Kortrijk) od vojska flanderských měst a Flandry uhájily svou nezávislost.

Konflikt s papežem

Filip IV. se nehodlal podřizovat ani papeži, dochází ke sporům, mezi králem a katolickou církví.

1302 – papež Bonifác VIII. (1294-1303) vydal papežskou bulu Unam Sanctam. V ní prohlásil, že všichni světští panovníci se musí podřídit autoritě papeže. Bula byla namířena především proti Filipu IV.

Filip IV. reagoval na bulu tím, že nechal papeže zatknout. Filipův rádce Nogaret při tom papeže inzultoval. I když byl papež nakonec Francouzi propuštěn, z tohoto rozrušení se již nevzpamatoval a v roce 1303 zemřel.

Zatčení Bonifáce VIII. proběhlo 7.9.1303 v Anagni (u Říma), přímo v papežově rodném městě. Bezprostředním důvodem francouzské akce bylo, že papež se právě chystal vyhlásit nad Filipem IV. klatbu. Papež byl fyzicky napaden a dva dny vězněn. Jelikož se však obyvatelstvo Anagni začalo proti Francouzům bouřit, nakonec papeže propustili. Bonifác VIII. ovšem brzy poté, 11.10.1303, zemřel.

Avignonské zajetí papežů 1309-1378

1309 – Filip IV. přinutil nového papeže Klementa V. (též Kliment V., 1305-1314), aby přesídlil z Říma do Avignonu. Začíná tím tzv. Avignonské zajetí papežů. V této době existuje jen jeden papež, nesídlí však v Římě, nýbrž v Avignonu (jižní Francie). Všichni avignonští papeži byli Francouzi.

Sám Klement V. byl samozřejmě také Francouz. Jeho volbu papežem prosadil Filip IV. Sličný. Klement V. byl slabý a nerozhodný a v roce 1309 nakonec na nátlak Filipa přesídlil do Avignonu. Podílel se také na likvidaci templářů (viz níže).

Papežské schizma 1378-1417

Papež (Řehoř XI., 1370-1378) se v roce 1377 vrátil do Říma, ale brzy na to, roku 1378, zemřel. V roce 1378 byli nakonec zvoleni dva papežové – jeden v Římě, druhý (částí kardinálů) v Avignonu. Tito papežové se navzájem exkomunikovali a nastává papežské schizma.

1409 – koncil v Pise se pokusil vyřešit schizma tím, že oba papeže, římského i avignonského, sesadil, a zvolil papeže nového. Oba předchozí papežové však odmítli odstoupit, a tak byli najednou papežové dokonce tři – sídlili v Římě, v Avignonu a v Pise.

1417 – koncil v Kostnici (1414-1418, Konstanz, Německo) vyřešil papežské schizma. Byl zvolen jediný papež, který opět sídlil v Římě. Papežské schizma končí.

Na tomto koncilu byl mj. k smrti odsouzen Jan Hus a po něm i Jeroným Pražský – viz husitství. Nejprve byli všichni tři papežové donuceni odstoupit, a poté byl novým papežem zvolen Martin V. (1417-1431). Martin V. se podílel ještě jako kardinál na odsouzení Mistra Jana Husa a v době svého pontifikátu vyhlásil celkem 5 křížových výprav proti husitům.

Konflikt s templáři

Po definitivním konci křížových výprav (1291 – pád Akkonu) se templáři usadili ve Francii. Byli velmi bohatí a získali řadu výsad a privilegií. Krále Filipa IV. ovšem tato privilegia štvala a dělal si rovněž zálusk na jejich majetek. Navíc si od nich půjčil spoustu peněz, které pak nebyl schopen splatit. Rozhodl se proto, že templáře zlikviduje →

1307 (pátek 13.10. – odtud prý nešťastný pátek třináctého) – několik tisíc templářů bylo zatčeno a jejich majetek Filipem IV. byl zkonfiskován. Byli obviněni z nemravností a z kacířství. „Přiznání“ z nich dostali mučením. Slabý papež Klement V. k ochraně templářů nepodniknul nic (to ještě sídlil v Římě).

1312 – papež Klement V. (to už sídlil v Avignonu) na nátlak Filipa IV. zrušil templářský řád (na koncilu ve Vienne). Podle rozhodnutí papeže sice měli majetek templářů dostat johanité, ale většinu jejich majetku prostě Filip IV. zabral.

1314 – poslední velmistr templářského řádu, Jacques de Molay, byl upálen.

Procesy s templáři trvaly celých 7 let, 1307-1314. Zpočátku se většina z nich (i pod vlivem mučení) ke všemu přiznala, ale pak většinou změnili své výpovědi a byli proto odsouzeni k smrti a upáleni.

Celkem bylo upáleno několik desítek templářů. Velmistr Jacques de Molay byl původně poté, co se ke všemu přiznal, odsouzen k doživotnímu vězení, ale pak překvapivě změnil svou výpověď a byl proto upálen.

Podle legendy Jacques de Molay na hranici povolal francouzského krále Filipa IV. i papeže Klementa V. do roka a do dne k Božímu soudu, což se nakonec vyplnilo.

Jacques de Molay byl upálen 18.3.1314, papež Klement V. zemřel 20.4.1314 a Filip IV. zemřel 29.11.1314. Po Filipovi IV. se na trůně vystřídali všichni tři jeho synové.

Nejmladší z nich, Karel IV., zemřel v roce 1328 bez přímého potomka. Tím vymřela přímá linie Kapetovců, což vedlo ke stoleté válce – viz níže. Často se proto hovoří o prokletí celé dynastie Kapetovců.

Stoletá válka (1337-1453)

Příčiny války

1328 – ve Francii vymřela přímá větev Kapetovců. Na trůn nastupuje nová dynastie, rod Valois (boční větev Kapetovců). Anglický král Eduard III. však rovněž vznesl nárok na francouzský trůn → záminka k vypuknutí stoleté války.

Posledním Kapetovcem v přímé linii byl Karel IV. (nejmladší syn Filipa IV. Sličného), který roku 1328 zemřel. Na trůn dosedl roku 1328 Filip VI. (1328-1350) z dynastie Valois, který byl bratrancem Karla IV. Anglický král Eduard III. (1327-1377) byl ovšem vnukem Filipa IV. Sličného (jeho matka Isabella byla dcerou Filipa IV.) a z tohoto titulu vznesl rovněž nárok na francouzský trůn. Dynastie Valois vládla ve Francii v přímé linii v letech 1328-1498. Poté nastoupily boční linie Valois-Orléans (1498-1515) a Valois-Angoulême 1515-1589. V roce 1589, po vymření této boční linie, pak nastoupila na trůn dynastie Bourbonů, což byla ovšem také boční linie Kapetovců, stejně jako rod Valois. Bourboni vládli ve Francii v přímé linii až do roku 1830 (s významnými přestávkami za Francouzské revoluce a Napoleona).

Ve stoleté válce šlo i o bohaté Flandry. Ty byly ekonomicky svázány s Anglií, protože Anglie vyvážela do Flander vlnu, která se zpracovávala ve zdejších manufakturách na sukno, které se pak zpětně vyváželo do Anglie. Flanderská města (Bruggy, Gent a další) byla nesmírně bohatá. Anglie se bojí, že Francie Flandry zabere (pokusil se o to ostatně neúspěšně už Filip IV. Sličný – viz výše). Dále šlo o Akvitánii (Bordeaux a okolí), kterou do té doby ovládali Angličané, ale Francie ji chtěla zabrat pro sebe.

První fáze války (1337-1360)

1337 – začátek stoleté války. Válku vyhlásil Eduard III., když vznesl nárok na francouzský trůn, a Angličané vpadli do Francie. V první fázi stoleté války měli Angličané jasnou převahu.

1346 (26.8.) – bitva u Kresčaku (francouzsky Crécy). Početně slabší anglické vojsko zvítězilo díky lukostřelcům, kteří rozstříleli francouzskou obrněnou jízdu. V bitvě padl na francouzské straně slepý český král Jan Lucemburský. Bojoval zde i jeho syn Karel IV. (byl už tehdy čerstvě zvoleným římským králem a rovněž markrabětem moravským).

Angličtí lučištníci měli 1.5-2 metry dlouhé luky, které měly dostřel až 270 metrů. Jejich šípy dokázaly proniknout drátěnou košilí a na krátkou vzdálenost i brněním. Lučištníci (z Anglie a Walesu) dokázali vystřelit 10-12 šípů za minutu.

1356 – bitva u Poitiers. Další těžká porážka Francie. Francouzský král Jan II. Dobrý (1350-1364, nejstarší syn Filipa VI.) byl zajat Angličany.

1360 – mír v Brétigny (na sever od Orléansu) ukončil první fázi stoleté války, která skončila vítězstvím Anglie. Eduard III. se sice vzdal nároku na francouzský trůn, získal však Akvitánii a široké okolí + přístav Calais.

Král Jan II. Dobrý byl z anglického zajetí propuštěn za slib obrovského výkupného. Výkupné nakonec ale nebylo zaplaceno a francouzský král Jan II. Dobrý (chtěl dodržet slib!) se dobrovolně vrátil do anglického zajetí, kde roku 1364 zemřel.

Černá smrt

Kolem roku 1350 vypukla v Evropě největší epidemie moru v evropských dějinách. Odhaduje se, že tehdy zemřela asi čtvrtina evropského obyvatelstva. Mor byl patrně do Evropy zavlečen roku 1347 na janovských lodích z Krymu. Na lodi byly krysy a z krys na člověka mor přenesly blechy.

Mor postihnul většinu Evropy: Itálii, Pyrenejský poloostrov, Anglii, Francii, Německo. Čechám se ale tato epidemie jako zázrakem téměř vyhnula. Během epidemie byli často vražděni židé, neboť byli obviňováni, že způsobili mor tím, že otrávili studně.

Původcem moru je bakterie Yersinia pestis. Mor se vyskytoval ve dvou formách. Převažoval dýmějový (hlízový) mor, u kterého byla úmrtnost 60%. Plicní mor byl však tehdy smrtelný v 99.8% případů (dnes se dá léčit antibiotiky).

Po první vlně morové epidemie následovaly další. V Čechách řádil mor hlavně v letech 1357-1363. Morová epidemie udeřila v Evropě naposledy v letech 1720-1721.

Slovem „mor“ se ovšem ve středověku často označovaly i jiné epidemie. Mor řádí občas i dnes, hlavně v Asii a v Africe, občas se ale vyskytne i na území USA.

Druhá fáze války (1360-1415)

Boje byly opět obnoveny v roce 1369. Francouzi tentokrát změnili taktiku, nepouštěli se s Angličany do velkých bitev, nýbrž volili menší boje. Postupně se jim podařilo dobýt velkou část anglických držav zpět. Ke konci tohoto období ovšem vypukly ve Francii zmatky, které poskytly opět Angličanům příležitost →

Třetí fáze války (1415-1453)

Angličané roku 1415 znovu zaútočili. Vylodili se ve Francii a navíc si zajistili podporu Burgundska.

Burgundsko je území, které leží na jihovýchod od Paříže, hlavní město je Dijon. Ve 14. století bylo Burgundsko de facto samostatným vévodstvím, i když formálně bylo francouzským lénem. Ve stoleté válce stálo Burgundsko na straně Anglie. Sňatky, výboji a koupí se Burgundsku podařilo připojit další území (mj. celé historické Nizozemí, tj. dnešní Nizozemsko a Belgii). Vrcholu moci dosáhlo Burgundsko v roce 1473. Vzrůstající moc Burgundska ale vadila sousedům. V roce 1477 bylo Burgundsko poraženo v bitvě u Nancy lotrinsko-švýcarským vojskem. Lotrinsko se bránilo a povolalo na pomoc Švýcary, kteří se rovněž cítili být ohroženi burgundskou expanzí. Poslední burgundský vévoda Karel Smělý byl v této bitvě zabit a jeho území si rozdělila Francie s Habsburky. Bitva mimo jiné znamenala počátek velké vojenské slávy Švýcarů, kteří byli poté často najímáni jako žoldnéři do různých cizích armád. V bitvě u Nancy zvítězila pěchota, vybavená už střelnými zbraněmi (které hravě prostřelily brnění) nad rytířskou jízdou. Francie zabrala vlastní Burgundsko (Dijon a okolí) jako odumřelé léno, Nizozemí získali Habsburkové sňatkem, jelikož arcivévoda Maxmilián I. Habsburský si vzal za ženu sestru posledního burgundského vévody. To se ovšem nelíbilo Francii (Nizozemí, zvláště Flandry, bylo velmi bohaté) a vedlo to k sérii dlouhých válek mezi Habsburky a Francií.

1415 – bitva u Azincourtu – další velké vítězství Anglie. Angličané dále postupují a do roku 1428 se jim podaří obsadit celý sever Francie.

Jana z Arku a definitivní obrat ve válce

1429 – vystoupení Jany (Johanky) z Arku (francouzsky Jeanne d’Arc) znamenalo obrat ve válce. Jan z Arku byla mladá (narozena asi 1412) prostá dívka z venkova, která uvěřila, že si ji Bůh vyvolil, aby zachránila Francii. Podařilo se jí dostat až ke Karlovi VII., následníku trůnu, který jí svěřil velení armády.

V roce 1429 osvobodila Jana se svým vojskem Orléans, který byl tehdy obležený Angličany. Vysloužila si tím přezdívku Panna Orleánská. Poté se jí podařilo obsadit Remeš (francouzsky Reims) a umožnila tím, aby zde byl Karel VII. korunován francouzským králem.

Podle smlouvy z Troyes mezi anglickým králem Jindřichem V. a francouzským králem Karlem VI. z roku 1420 Karel VI. souhlasil s tím, aby po jeho smrti nastoupila na trůn anglická dynastie, čímž popřel dědický nárok svého vlastního syna, dauphina (následníka) Karla (pozdější Karel VII.). Karel VI. roku 1422 zemřel a dauphin Karel byl pasivní a sám se neodhodlal prosadit proti Angličanům svůj dědický nárok. K tomu ho dokopala až Jana z Arku.

1430 – Jana z Arku byla zajata Burgunďany, kteří ji vydali svým spojencům, Angličanům.

1431 – Jana z Arku byla odsouzena jako čarodějnice a kacířka (čímž ji chtěli Angličané očernit, protože si uvědomovali její popularitu mezi francouzským lidem – odsoudil ji francouzský soud!) a byla upálena v Rouenu. Její vystoupení však znamenalo definitivní obrat ve válce, kterou nakonec Francouzi dovedli do vítězného konce.

Brzy po své smrti byla Jana církví rehabilitována. V roce 1920 pak byla prohlášena za svatou. Dnes je spolupatronkou Francie.

1453 – bitva u Castillonu. Poslední velká bitva stoleté války, vítězí Francie. Konec stoleté války!

Výsledky stoleté války

V roce 1453 válka skončila, aniž by byl uzavřen nějaký formální mír.

Francie zvítězila a Angličané museli vyklidit všechna území ve Francii s výjimkou přístavu Calais a Normanských ostrovů. Francie vyšla z války hospodářsky vyčerpaná, ale politicky posílená, Anglie ztratila na delší dobu své velmocenské postavení.

Normanské ostrovy patří dodnes Spojenému království, Calais dobyli Francouzi zpět v roce 1558.

Anglie a Francie po stoleté válce

Anglie

Dynastie Plantagenetů v Anglii vymřela roku 1399, kdy byl zavražděn poslední Plantagenet, Richard II. V letech 1399-1485 se na trůnu několikrát vystřídali králové z dynastií Lancaster a York, což byly dvě vedlejší linie Plantagenetů.

Po prohrané stoleté válce vypukla mezi Lancastery (měli ve znaku červenou růži) a Yorky (měli ve znaku bílou růži) válka růží (1455-1485). Během této války se navzájem téměř úplně vyvraždila anglická vysoká šlechta.

1485 – konec války růží. Jindřich Tudor (Lancaster) se vylodil v Anglii a porazil Richarda III. (král z dynastie York) v bitvě u Bosworthu. Richard III. v bitvě padnul. Jindřich si po bitvě vzal za manželku Alžbětu Yorskou, spojil tak obě dynastie a ukončil válku růží. Poté vládnul jako Jindřich VII. Tudor (1485-1509) a založil novou dynastii Tudorovců.

Jindřich byl poslední žijící člen Lancasterské dynastie, který se jako jediný zachránil útěkem do Francie (žil tu v Bretani). V bitvě u Bosworthu prý Richard III. zvolal v bezvýchodné situaci: „Království za koně!“. Tuto větu však téměř jistě nevyslovil, připsal mu ji až William Shakespeare ve svém slavném dramatu Richard III.

Francie

Francie sice ve stoleté válce výrazně posílila své postavení, avšak místo Anglie získala nového nebezpečného nepřítele, Habsburky, kteří vládli v dědičných zemích (Rakousko, české země), měli titul římských císařů a od roku 1516 vládli i ve Španělsku.

Nejvýznamnějším francouzským králem v první polovině 16. století byl František I. (1515-1547), který bojoval hlavně se španělským králem a římským císařem Karlem V. (vládnul 1516-1556 ve Španělsku, 1519-1556 v říši). V jeho době vzkvétala ve Francii renesance. Za jeho vlády začala také Francie pronikat do Kanady (proti proudu řeky Svatého Vavřince).

Evropa v letech 1066-1526 – Část II. – Anglie a Francie, Stoletá válka